Jezerní lidi žijí na dně jezer v kamených jeskyních nebo slujích. Mají šedozelenou kůži a stříbrné ocasní ploutve. Umí nádherně zpívat ale nad hladinou jejich zpěv zní jako příšerné zkřeky. Jezerní lidé neumí kouzlit i když existují i některé výjimnky. Vyrábějí si zbraně z klacků, ostrých kamenů a lastur. Samostatně jsou spíše plaší ale ve společnosti jsou velmi nebezpeční. Podvodou si tvoří dokonce jakási náměstí. Hodně se přátelí s různými jezernímy tvory, živí se převážně řasamy a rostlinamy, avšak nepohrdnou ani masem. S lidmi se moc nepřát
Skylla
(latinsky Scylla) je v řeckých bájích mořská obluda se šesti hlavami a dvanácti nohama. Pravděpodobně je dcerou mořského boha Forkýna a bohyně mořských vln Krataie. V bájích je nebezpečná plavcům, kteří se přiblíží Sicílii a její nástrahy vždy násobí druhá příšera na protějším břehu, Charybdis
Její původ stejně jako její původní podoba nejsou jisté, některé pověsti ji uvádějí jako velice krásnou dívku, kterou v obludu proměnila manželka boha Poseidona Amfitríta ze žárlivosti. V jiných pověstech zase ji proměnila kouzelnice Kirké.
Podrobně je popsána v mýtu o Oddyseovi: …"v nitru vysoké skalnaté hory vysoko nad mořem je veliká jeskyně, kolem i vevnitř je hustá mlha, tam bydlí Skylla. Hrůzou před ní se třesou i bohové. Štěká, kňučí a vyje, je strašnější než saň. Má šest párů noh, šest dlouhých krků, na konci každého má velkou hlavu, otevřenou tlamu se třemi řadami velikých zubů. Když pluje kolem loď, těmi tlamami uchvátí i šest plavců najednou. V nižší skále nedaleko od Skylly žije Charibdis, podmořská obluda, které třikrát za den pohlcuje obrovské množství vody , vypije skoro půl moře, až je vidět mořské dno, a třikrát denně tu vodu zase chrlí ven. Je-li nablízku nějaký koráb, celý zmizí v bezedném chřtánu."
Nejtěžší úsek cesty plavce čekal mezi dravou Skyllou a nenasytnou Charybdis. Odysseus o nich před lodníky raději nemluvil, aby nezkameněli strachem. Přes všechna varování se postavil Skylle na odpor. Se dvěma dlouhými oštěpy přešel na předek lodi, ale to už Skylla natáhla své dlouhé krky a vzala šest plavců, které za chvíli drtila v jeskyni svými velkými zuby. Ostatním ochromeným hrůzou se podařilo v proudech odplout.
Charybdis
Charybdis, také Charybda - (latinsky Charybdis) je v řeckých bájích mořská obluda, zosobňuje nebezpečné víry v Messinské úžině u Sicílie. Doplňují se s obludou z protějšího břehu, Skillou Nejstarší báje uvádějí, že byla božskou bytostí, její původ však asi není znám.
V nižší skále nedaleko od Skylly žije Charybdis, podmořská obluda, které třikrát za den pohlcuje obrovské množství vody , vypije skoro půl moře, až je vidět mořské dno, a třikrát denně tu vodu zase chrlí ven. Je-li nablízku nějaký koráb, celý zmizí v bezedném chřtánu. Přesto se jeví Charybdis jako poněkud méně nebezpečná než Skylla, protože škodí jenom třikrát denně. Je tedy možné, že koráby v jinou dobu kolem ní proplují.
V řeckých mýtech se pouze dvě lodi ze spárů Skylly a Charybdy dostaly: loď Argonautů, ovšem tam byl ku pomoci celý voj bohů, bohyň z Olympu a mořských bohů. Druhým zachráněným byl Odysseus, při prvním průjezdu mu Skylla vzala šest mužů. Ostatním se podařilo odplout, po několika dnech však přišla hrozná bouře a vichřice, loď rozštípl blesk a zachránil se Odysseus sám na lodním kýlu. Když ráno vyšlo slunce, zjistil, že je zase před Skyllou a Charybda zrovna nasávala vodu. Odysseus se vyšvihl na strom ve skále a teprve když Charybdis vyvrhla stožár i lodní kýl, sedl na něj a vyvázl.
Ve starověké poezii, zejména římské, byla Charybdis chápána jako symbol nenasytnosti a hltavosti, též lakoty. Přísloví její jméno uvádějí jako symbol zkázy až záhuby.
Kraken
Nejznámější mořská obluda pochází ze Skandinávie. Příšerné monstrum, napůl chobotnice a napůl krab, útočí na lodě a požírá námořníky .
Většinu času odpočívá na dně, občas zamíří ku hladině a pak se může stát, že u náhle se vynořivšího ostrůvku zakotví loď, kapitán zavelí k průzkumu a neštěstí je hotovo, zvláště rozdělá-li si výsadek oheň to by rozčílilo každýho.
Tato pověst bývá většinou spojována s obřími velrybami a leviathanem, kraken totiž obvykle na hladinu cestuje za kořistí.
Už popis, který nám ctihodný pan biskup, nesnažíc se nijak přehánět, pasoval - samozřejmě až na rozměry - ke skutečnému obyvateli mořských hlubin, krakatici rodu Architeuthis, jejíž pozůstatky byly poprvé popsány roku 1639, kdy je moře vyplavilo na islandské pobřeží.
Severní Atlantik je na podobné nálezy hojný a tak se nelze Vikingům, plujícím ve svých drakkarech podél pobřeží co divit.